Tři časté pověry o výchově psa..

14. srpna 2011 v 7:00 | Andy |  Výchova,výcvik
Možná jste to už slyšeli: Pokud váš pes zlobil, vytrestejte ho po vzoru psí mámy vytřepáním za kůži na krku…
Jenže to by byla chyba, protože takové jednání by nadělalo víc škody než užitku! Jaké další pověry mezi pejskaři (téměř) zlidověly?

Pověra: Psa je nutno povalit na záda a přidržet ho za krk, aby byl potrestán a ukázalo se mu, kdo je tu pánem.
Hierarchie mezi člověkem a psem hraje bohužel v hlavách majitelů psů a také mnoha rádoby zkušených "výcvikářů" stále ještě velkou roli. Pokud bychom si chtěli vzít jako oporu mnohokrát citovanou vlčí smečku, musíme si uvědomit, že její struktura nadřazenosti a podřazenosti má především smysl při regulaci rozmnožování, rozdělení zdrojů potravy a všechny další věci, které jsou důležité pro tento živočišný druh. Avšak my lidé představujeme jiný druh než naši psi. Nesoupeříme s nimi ani o sexuálního partnera ani o potravu.
Dokonce i kdyby byl pes natolik hloupý, že by přehlédl, že nejsme psi, musel by se ptát, co že jsme to za špatného vůdce smečky: ani si neznačíme močí své teritorium, ani se nezajímáme o sousedovu hárající fenu. Každý čtenář se musí u těchto příkladů jistě usmívat. Přesto jsou téměř všichni majitelé psů pevně přesvědčeni o tom, že právě jejich pes neustále kuje plány, jak by dneska mohl dosáhnout vlády nad svou rodinou a zítra snad nad celým světem.
Vedle skutečnosti, že my jsme lidé a naši psi jsou psi, a že nás určitě nepovažují za psy, hovoří ale proti teorii hierarchického uspořádání mezi člověkem a psem ještě o něco více.
Psi nejsou vlci. Prostý přenos způsobů vlčího chování na psy je v poslední době stále častěji kritizován, neboť psi, jak se zdá, se vyvíjeli jiným směrem a s důrazem na jiné chování, než je tomu u vlků. Předchůdci našich dnešních psů nalezli v prvních lidských sídlištích ekologickou skulinu nabízející dobrý životní prostor pro zvířata, která vykazovala geneticky podmíněnou vyšší "ochotu nechat se ovládnout", než tomu bylo u ostatních. Tato zvířata mohl žít u lidí jako samotáři a tak se relativně rychle vyselektovala více krotká zvířata. Vyvozuje se z toho, že v poměrně krátké době mohla vzniknout skupina zvířat, která měla vzezření psům podobné a také se projevovala pro psy typickým štěkáním.
Způsoby chování, jako přátelská a uklidňující komunikace, byly dalšími přednostmi selekce a opět se "vypěstovaly". Na základě této teorie je proto tvrzení, že psi jsou smečková zvířata, která se stále orientují na striktně zachovávané hierarchické pořadí, stále spornější.
Nežádoucí způsoby chování psa se stále často vysvětlují a i v televizi interpretují tak, že pes není správně "podřízen", a proto působí takové problémy. Je to však příliš zjednodušené tvrzení a škodí často více, než je zdrávo.
Podle této teorie, jež je ve skutečnosti pouhou smyšlenkou, musí být pes samozřejmě vždy, když ukáže nežádoucí chování, námi potrestán "přirozeným" způsobem, čímž napodobujeme "alfa vlka".
Avšak k tomu, aby pes jiného psa povalil a šel mu po hrdle, dochází jen tehdy, když se jedná o skutečně vážný boj na život a na smrt. Dokonce i kdyby nás náš pes považoval za psa a našemu gestu dokázal porozumět, byla by to pro něj pohrůžka smrtí, kterou bychom mu v tomto okamžiku vyslovili. Každý, kdo považuje svého psa za člena rodiny a kamaráda, by si měl položit otázku, zda je takovéto řešení nutné. Lze to přirovnat k situaci, jako bychom svému dítěti vyhrožovali pistolí, kdyby přišlo domů pozdě. Přátelská a důvěrná komunikace by se takovými ataky znemožnila. Pro psa se tím stáváme nevypočitatelnými a nemálo psů se takovýmto zacházením stává nervózními a rovněž nevypočitatelnými. Mnozí se dokonce brání, což pak některé cvičitele většinou vyprovokuje k neadekvátnímu násilí proti psovi nebo v nejhorších případech dokonce vede k jeho utracení.
Pověra: Člověk musí projít dveřmi jako první, aby ho pes uznával jako "vůdce smečky" neboli psa alfa
Tato rada tady vlastně zastupuje mnoho jiných "moderních" rad. Vypadá to, jako kdyby byly v průběhu času "tvrdé" metody podřízení psa (například uchopením za čumák nebo povalením na záda) vystřídány "měkčím" přístupem. K tomu se pak přidává řada "pravidel", která mají zlepšit soužití člověka se psem.
Vyjadřování naší nadvlády v systému hierarchie se děje pouze prostřednictvím psychologické demonstrace moci. Máme lepší místo k ležení (pes nesmí na gauč nebo do postele), jíme jako první a jako první procházíme dveřmi. Samozřejmě, že toto naše jednání sice slouží jako jakási prevence před problematickým chováním psa (aby nebyl agresivní), bohužel ale v době, kdy už se stejně nedá nic dělat ("Tvůj pes vedený na vodítku štěká na jiné psy? Pak je nutné snížit jeho postavení v hierarchii.") Bylo by opravdu pěkné, kdyby to bylo tak prosté.
Nápadnosti v chování našich psů jsou totiž vícevrstvé a představují vždy směs aktuálního citového rozpoložení, naučených prvků prostřednictvím reakcí z okolního prostředí a majitele, socializace učení se ve štěněcím věku a mnoha dalších věcí. Kdyby to bylo tak jednoduché, ptali bychom se zcela oprávněně: Jak to, že pak vůbec ještě existují problematičtí psi?
Taková silná zjednodušování nejsou bohužel zcela bez nebezpečí. Teď možná namítnete. "Ale u našeho psa to pomohlo!" U vašeho psa by také bývalo pomohlo, kdybyste třeba všechno provedli v opačném pořadí: kdybyste bývali důsledně a nanejvýše pečlivě dbali na to, aby pes vždy jedl jako první, vždy šel dveřmi jako první a byl nucen spát na gauči.
Zlepšení přinese už sama skutečnost, že majitelé jsou pomocí pravidel přinuceni k tomu, aby psa pozorovali a zaměstnávali se jím. A tohle nemá nic společného s nějakým pořadím v hierarchii, nýbrž jde o prostou teorii učení. Například právě přidělování zdroje krmení představuje po psa důležité teoretické učivo. Když majitel začne psa trénovat a zabývat se tím, aby zvíře svou potravu už nedostávalo z misky, nýbrž se k ní musí dopracovat, začíná psovi zcela jiný život. Je zaměstnán, zaobíráme se jím a on se může učit. Naše vzájemná vazba se postupně zlepšuje, s pořadím důležitosti to ale nemá co dělat.
Pověra: Zatřesení za kůži na zátylku jako výchovný prostředek napodobuje chování psí mámy.
Dovedu si představit, že tato pověra má spojitost se skutečností, že psí mámy svá štěňata zprvu nosí za kůži na šíji, když jsou ještě hodně malá. Žádná fenka s normálním sociálním chováním však nikdy svými štěňaty netřese. Držení za zátylek spíše připomíná na smrtelné záchvěvy kořisti - takže by to rozhodně nepředstavovalo přátelská zacházení s potomstvem. Při "výchově" štěňat se fena k tomuto způsobu jednání nikdy neuchyluje.
A kdybychom ji my lidé přece jen chtěli napodobit, pak bychom museli psa uchopit za kůži na zátylku zuby. Jak už bylo dříve zmíněno, již samotné zevšeobecňování typu člověk = pes je velice nepravděpodobné, ale když k tomu ještě přidáme zevšeobecnění typu lidská ruka = máminy zuby, jistě uznáte, že je to přímo směšné.
Takovým zacházením vyvoláte u svého psa zcela zbytečně jen pocit strachu a nevypočitatelnosti a váš důvěrný vztah se ničí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adelle Adelle | Web | 14. srpna 2011 v 9:03 | Reagovat

Tu první pověru jsm neslyšela ale tu 2. a 3. jj. Dobrý článek =)

2 ArrBy ArrBy | Web | 14. srpna 2011 v 9:59 | Reagovat

Jako že by pes jít předemnou do dveří ? Když budu venku tak on taky ? To je teda blbý ... Pes je vládce smečky :DD

3 Januska Januska | Web | 14. srpna 2011 v 10:24 | Reagovat

já slyšela jenom tu 2  ale je to fajn článek :)

4 ●Chrisstinete ●Chrisstinete | Web | 14. srpna 2011 v 10:48 | Reagovat

slyšela jsem obě pověry :)
Jinak suprově napsané :)

5 doominote doominote | Web | 14. srpna 2011 v 11:14 | Reagovat

Suprový článek!

6 Petris Petris | Web | 14. srpna 2011 v 11:27 | Reagovat

Děkuji
Jinak super článek :) !

7 *Lilly *Lilly | E-mail | Web | 14. srpna 2011 v 12:36 | Reagovat

Někdy jsem ty pověry zaslechla, ale jsou hrozný. :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama